Kostnice na putimském hřbitově

( zřízena v r. 1741)



V putimské kostnici.

Antonín Klášterský
(25.9 1866 Mirovice - 3.11 1938 Praha)
básník a překladatel.



Pojď, půjdem se toulat poli,
den je tak zářící,
na hřbitov putimský zajdem
a v jeho kostnici.
Sta lebek tam nakupených,
věk dávný probouzí.
Hr, na ně! křičeli naši,
Mon Dieu! Francouzi.

Po letech pak vykopali
sta lebek sedláci,
a tu zas jedna, tu druhá,
jak pluh zem obrací.
Teď spousta se jich zde šklebí
a cení a svítí tmou,
a důlky prázdnými hledí
na tebe najednou

.

Vy díte: Memento mori
pro spásu hříšníka,
zde pomni, rychle jak život
mizí a zaniká;
a že to krátká jen svíčka
stříbrném na svícně,
svých hříhů počne želet,
v hruď se být kajícně.

Snad ano, závěr však jiný
je, pane faráři,
když odtud jdu, všecko kolem
se víc mi rozzáří,
chce se mi zpívat a líbat,
krev žhavě klokotá,
a plnou zvedám číš vína
na krásu života.


Jak je vidět na snímku Viléma Munzara z r. 1915, na jedné z lebek býval nasazen (francouzký vojenský ?) klobouk, vedle byly přiloženy prameny vlasů (prý rezatých).
Toto aranžmá ze začátku 20 století zřejmě způsobilo, že se ještě dnes vypráví o kostech v putimské kostnici jako o ostatcích francouských vojsk z doby válek tereziánských v r. 1842. Pověstí byl jistě inspirován i básník Antonín Klášterský.

Není však známo, že by byla u Putimi svedena nějaká bitva, nebo že se zde v této době nacházel nějaký francouzký lazaret. (Bitva z této doby, známá z vyobrazení M.Alše na fasádě hotelu Otava v Písku, je bitva u Čížové 22.11.1741. O této se však říká, že byla svou velikostí na úrovni větší hospodské rvačky.) Francouzi, kteří přišli o život při potyčkách okolo Písku, prý byli pohřbeni v příkopech v píseckém klášteře. Několik hrobů, snad z této doby bylo mnohem později v Putimi (kde se však tehdy zdržovala vojska rakouská) náhodně nalezeno mimo hřbitov.

Přijatelnější vysvětlení vzniku kostnice však je:
Putimský hřbitov tvořila původně jen jeho horní část kolem kostela. O dolní část byl rozšířen až v r. 1875.
Protože však do Putimi pohřbívali své zemřelé i osadníci z přifařených obcí, nebylo možné pro nedostatek místa držet rodinné hroby celá léta a staré kosti v nich ponechávat, tak jak je tomu dnes. Hrobové místo po uplynutí dané lhůty bylo dle potřeby opětně použito. Kosti předešlého, většinou asi nikterak příbuzného nebožtíka, které zřejmě nikdo u svého pohřbívaného člena rodiny ponechat nechtěl, musely býti někam uloženy. Je také možné že do této kostnice byly svezeny kosti z jiných hřbitovů v okolí.

Že se asi nejedná o ostatky francouzských vojáků svědčí také rozsáhlá výzkumná práce Dr. Eduarda Grégra (1827- 1907), doktora lékařství, antropologa, asistenta profesora J. A. Purkyně, krerý se mimo jiné činnosti zabýval studiem "lebospytu" (craniologie).
Eduard Grégr byl synem Josefa Grégra, od r. 1833 lesmistra v novodvorské myslivně, která farností patřila k Putimi. (V r. 1856 se Josef Grégr již jako vrchní lesmistr královského města přestěhoval s rodinou do Písku.)
Lze usuzovat, že Eduard Grégr kostnici dobře znal, proto se mu také stala zdrojem materiálu pro jeho výzkum. (Na putimském hřbitově byl v r. 1842 pohřben jeho bratr Friedrich)

Výsledky svého bádání publikoval v r. 1858 v časopise "Živa" č. 4 str. 223 - 242 pod názvem:

"O lebkách člověčích vůbec a slovanských zvláště."

V textu nalezneme:

"Abych se o slovanském původu starých lebek dokonale přesvědčil, musil jsem je porovnati s lebkami ryze českými. V Praze nelzelo takových obdržeti, neboť lebky obyvatelstva Pražského nemohly mi ovšem sloužiti jako vzor ryze českého rázu. Zaopatřil jsem si tedy lebky z kostnice putimské, odlehlé to vsi blíže Písku."

(následují nákresy novočeských slovanských lebek z Putimi )




Dnes již značně slehlý obsah kostnice stále tvoří několik desítek m3 kosterních ostatků.


U putimského kostela v koutě hřbitova, asi zde v blízkosti kostnice, byl také pohřben, Antonín Nimburský, kat královského města Písku. (v matrice zemřelých putimské fary je zapsán jako "mistr ostrého meče")
"Mistr" Antonín byl synem pražského kata Jana Nimburského.
V červenci 1750 již jako popravčí v Táboře požádal o místo popravčího mistra města Písku, které získal.
Byla mu tehdy konšely přidělena "rasovna" za Novým Dvorem (farnost Putim), kde rovněž zastával funkci rasa - pohodného. Při své službě právu proto také odstraňoval uhynulá zvířata , ale i těla sebevrahů.
V roce 1789 po zrušením trestu smrti v celé Habsburské monarchii dal písecký Magistrát svému katovi výpověď. Katovna se stala jeho majetkem a Antonín Nymburský byl dále pouze pohodným.
Zemřel dne 13.6 1795 ve věku 65. let - na souchotiny.
Jeho meč je uložen v Prácheňském muzeu v Písku.



Zpět hlavní nabídka webu Zpět kostel