Putimský sedlák Jan Cimbura - hrdina románu J. Š. Baara

narodil se 17.6.1817 v nedalekých Semicích.

I.vydání Románu Jindřicha Šimona Baara "Jan Cimbura" vyšlo r.1908, nákladem Dědictví svatojánského v Praze) je vyprávěním o osudech putimského sedláka Jana Cimbury. Představuje období padesáti let života pravého křesťana a sedláka (od roku 1848 do roku 1898) .
Ve druhém vydání r.1921 byl román autorem rozšířen. např. popisem chovu koní ) S Janem Cimburou se mohl spisovatel skutečně setkat při návštěvách u svého strýce Josefa Baara, který byl r.1884 jmenován farářem v Putimi.
Sedlák Jan Cimbura však ve skutečnosti nebyl takovým jakým je vypodobněn v románu, toto však nesnižuje hodnotu Baarova díla.

(foto r. 2005)


Rodný dům sedláka Jana Cimbury (v ulici Jana Cimbury v Semicích - č.p. 6 )

Hradiště čp. 4 (foto duben r. 2017)




Zápis v putimské matrice oddaných: ( č.12. str.20 zápis z 20.11.1848 )

Ženich:

JAN CIMBURA

Katol. 3l let Chalupnik ze Semic č. 6, syn Jana Cimbury a Majdaleny rozené Stěrba ze Semic

Nevěsta:

Marie Pixová

vdova po zemřelém Františku Pixovi chalupniku z Putimi, vlastni dcera zemřelého Josefa Soukupa sedláka ze Semic a matky Anny rozené Kovařik ze Semic Katol..29let

Svědkové:

Matěj Piksa - domkář ze Semic

Josef Schima - (Šíma) - podruh ze Smrkovic

Svědek Matěj Pixa byl bratr zemřelého Františka Piksy byl také ustanoven poručníkem jeho dětí. Narozen 6.2.1811 přiženil se 9.1.1838 do Semic na č. 6 k manželce Anně Cimburové. Anna byla vlastní sestra Jana Cimbury.
Sňatek s vdovou Pixovou byl pro již příbuzného Jana Cimburu výhodným, neb mohl samostatně hospodařit na větším statku, který nutně potřeboval hospodáře.


Čp. 25. do této podoby přestavěné po požáru v r. 1910 - foto asi r.1930





Jan Cimbura přiženil k semické rodačce, vdově Marii Pixové roz. Soukupové na tento statek č.25 v Putimi.
(Do r.1731 "grunt Cimburovský". Z tohoto gruntu pocházeli i Janovi předci.)
Na fotografii asi z r.1985 již osazena pamětní deska, opravená fasáda doplněná obnovenou malbou motivů Jana Cimbury a nápisem: "Byl to sedlák silný, bohatý a pilný "

Podle smlouvy postupní ze 21.3 1869 převzal od Jana Cimbury chalupu č.25 již plnoletý syn Františka Pixy Jan Pixa a jeho manželka Rosálie, rozená Roučková ze mlýna v Putimi. Tímto sňatkem došlo k značnému zvelebení statku, nákupu kvalitních polí. Jan si též přivydělával prací ve mlýně. Jan a Marie Cimburovi se svými dětmi Marií (nar 20.9.1856), dvojčaty Martinem a Václavem (narozeni 6.10.1859) odešli na zakoupenou chalupu č.10. v Putimi. ( syn Václav však na této chalupě 11.3.1871 zemřel na záškrt) Cimburova dcera Marie, se provdala do Stříteže u Volyně, syn Martin zemřel v Putimi bezdětný ve věku okolo padesáti let.




"Na putimském hřbitově, na staré jeho části nedaleko dveří a kostela stojí kříž. Veliký, litinový kříž, zasazený v nepoměrně malém žulovém kameni, je hojně pozlacený a postříbřený, tělo Páně na něm celé se třpytí zlatě a ozdoby kříže lesknou se a svítí na slunéčku stříbrným pobronzováním."

Takto je popsán v závěru románu kříž Cimburova hrobu který skutečně tak po celá léta vypadal. Škoda, že natěrač kterému byla nyní svěřena oprava kříže toto nerespektoval a natřel kříž černě.

Jan Cimbura zemřel 16.ledna 1898 - hrob je dosud udržován.
- epitaf na desce kříže je opsán z románu

( snímek podpisu Jana Cimbury Chalupníka v Putími č.25 )






Román "Jan Cimbura" byl též v r.1941 filmově ztvárněn:

Režie: František Čáp Scénář: František Čáp, Rudolf Madran-Vodička
Kamera: Karel Degl
Hudba: Jiří Fiala
Hrají: Gustav Nezval (Jan Cimbura), Jiřina Štěpničková (Marjánka), Vilém Pfeiffer (František Piksa), Jaroslav Průcha (Kovanda), Marie Brožová (jeho žena), František Roland (Krčmář), Stanislava Strobachová (Barča), Vladimír Šmeral (Bártík), Bolek Prchal (jeho otec), Theodor Pištěk (Rada Miltner), Eva Svobodová (Anýžka), Ema Kreutzerová (Paní Radová), Václav Jiříkovský (Kníže), Rudolf Deyl ml. (Jíra).


Jak vznikl román "Jan Cimbura" - dochované vyprávění pamětníka
(doslovně opsáno z rukopisu který nalezla v okresním archivu kronikářka obce Putim v r.2004)

Podle vypravování pana Máry starého 92 let z Putimi č.26 ze dne 25.10.1954, povstal román "Jan Cimbura" následovně:
Před první světovou válkou (21.8.1904) konalo se slavné odhalení pomníku Kubaty na Blatech.
Z Putimi tam jeli na třech ověnčených vozech, hlavně omladina. Povozy s koňmi půjčili sedláci (rolníci): Mára, Černoch, a ten co byl na Lukášovském domě. Poněvadž neznali cestu, vedl je na kole, tehdy na vzácném a drahém vozidle za 92 zlatých, šenkýř Říha znající tam cestu. Sním jeli na kole ještě Mára jmenovaný, a Pelikán.
Při odhalení pomníku mluvil spisovatel Klostrman. Účast byla veliká. Slavnost se všem líbila.
První zpět do Putimi přijeli tří, co jeli na kolech. Domů nešli, nýbrž do hospody "u Říhů". V hospodě už byl d.p.far.  Baar a Martin Cimbura syn Jana Cimbury. D.p. se hned tázal jaké to tam bylo. Řekli mu že to bylo pěkné, Kubata vyzvednut jako vzor neohroženosti a nebojácnosti. Klostrman o něm složil báseň (?). Dvořák z Podeřiště tam byl se čtyřspřežím hřebců atd.
Dp. Baar pozorně vše vyslechnuv začal chodit po lokálu (sálu).
Najednou se zastavil u Martina Cimbury, sedícího u kamen a pravil: "Martine, Chodové mají Kozinu, na Blatech Kubatu. Což kdybychom někým takovým udělali Tvého tátu".
Martin se smál a sním se dali i ostatní do hlasitého smíchu.
"Jen se nesmějte". - Což kdybychom z něho udělali vzor jihočeského sedláka? Já ho znám dobře a dám to nějak dohromady.
Potom řeknu Jindrovi a ten už to upraví tak aby Tvůj otec (J.Cimbura) byl vzorem jihočeského sedláka.
Toto se událo v neděli. V pondělí p. farář Baar vzkázal pro Martina Cimburu a Máru, aby mu vyprávěli o Cimburovi.
- Martin C. vyprávěl jak je tatík nosil v botách (na pouť ? ) do Nového Dvoru, kterak kvočna vyseděla kuřátka v tatínkových dřevácích (které mu zvláště museli zhotoviti neboť měl tak velkou nohu - chodidlo).
Takové hlouposti o něm přece nebudeme psát, poznamenal Baar.
Jan Cimbura byl velký masojídek. Koupil na podzim krávu hubenou (bez rohů za 12.zlatých), vykrmil ji, zabil,naložil a přes zimu ji snědl.
Měl velikou sílu. Někde zajeli s forou sena dále od vykýře a potřebovali vůz se senem přistaviti blíže. Zavolali si J.Cimburu, přišel a vlezl pod vůz, lehl si naznak, ( na záda ) nohama fůru nadzvedl a přisunul blíže k vykýři. (Takové nadzvednutí a přisunutí jsem dosud neviděl, řekl Mára. Jindy spadla kráva do řeky. Zavolali J. Cimburu .Ten vlezl do řeky, opřel se ramenem o krávu (zadek krávy) a vytlačil ji z řeky.
J.Cimbura měl výšku 192 cm, ruce dlouhé až pod kolena, dlouhé chodidla, prsty na rukou silné, třikrát tak silné jako u obyčejného, normálního člověka. Děti trestal prstem za hlavu (frkem), a tak silně, že dítě spadlo. - Jinak byl nehezkej - zrzavej - na vojně nebyl.
Ani se ženou nežili dobře - on nadržoval svým dětem - ona svým (Pixovým)
Cimbura bídně zemřel. (způsobil si kýlu, která prý byla příčinou smrti)

Pamětník a vypravěč této události Josef Mára, se přiženil v r.1888 do Putimi z Jamného u Zahoří. Jeho manželkou se stala dcera Tomáše Vaňaty z č. 26 Marie.
Josef Mára byl vzorným hospodářem, dožil se vysokého věku.(asi 98 let) S Cimburou který zemřel v r. 1898 prožil v obci 10 let.
Toto vyprávění vyslechl dne 25.10.1954 a zapsal P. František Kunovjánek v této době putimský farář, který žil na putimské faře od r.1952 do r. 1958 kdy musel být na žádost MNV Putim přeložen. Oblíbeností u místní mládeže prý narušoval založení mládežnické organizace. Přestěhován byl na faru do Myšence kde se tento zápis vzpomínek J. Máry dochoval a byl s jinými materiály nalezenými na myšenecké faře předán do archivu.



Jak vznikl román "Jan Cimbura" - ( Chodsko - Bitnar: Jak vznikal Jan Cimbura)

Baar neměl při farářských povinnostech dostatek potřebného času a klidu k práci. Unaven usedal k ní teprve pozdě večer a psal dlouho do noci. Stále nabyl s románem spokojen.
Poslal jej příteli Teplému k posouzení a leccos upravil podle jeho rad.
A když konečně dne 8. července 1907 posílá hotový rukopis k vydání Dr. Ant. Podlahovi píše:
"Posílám Vám Cimburu jen proto, že snad bych se zbláznil, kdybych ho znovu pročítal, škrtal, měnil, opravoval. Ztratil jsem měřítko krásy, při té mi tak drahé knize, a stojím často nad větou a nevím: je správná nebo není. Že mi na knize záleží, netřeba podotýkat, jenom vím, co práce, cest, studia a lásky stála.

A příteli Teplému se v dopise z téže doby přiznává: "Bude se mi stýskat potom drahém dědovi, se kterým jsem opravdu více než rok chodil, jedl, spal - zkrátka žil"


Výňatek z článku PhDr. Čeňka Zíbrta "Král chodský" sborník Český lid ročník XXVI.

Prof. PhDr. Čeněk Zíbrt, vlastním jménem Vincenc Jan Zíbrt, (12. října 1864 Kostelec nad Vltavou - 14. února 1932 Praha) byl český kulturní historik, folklorista a etnograf, profesor Karlovy univerzity. Trvalou zásluhu má Zíbrt o soustavné vědecké pěstění národopisného studia u nás, jehož stal se téměř zakladatelem a vůdcem jakožto redaktor kulturněhistorického a národopisného sborníku Český lid, který založil a vydával společně s Luborem Niederlem roku 1892 a od ročníku V. 1895 samostatně řídil. Článek napsal u příležitosti úmrtí spisovatele J. Š. Baara

Studoval jsem v Písku a v páté třídě "hlavní" školy měli jsme za katechetu strýce Jindřichova, Jos. Baara, který se pak stal farářem v Putimi.
Já ho chodil navštěvovati již jako akademik a jednou představil mi synovce, studenta Baara.
Neuplynulo mnoho času. Přihlásil se Jindřich za přispěvatele Českého Lidu (dopisem dne 28. listopadu 1891)
Přilnuli jsme k sobě, měli jsme se rádi. Chodíval ke mně (na Slupi 14) každý týden a nosil ukázky ze svých národopisných potulek. V bývalé "spolkové" (dnes universitní botanické) zahradě prožili jsme spolu pěkné chvíle v hovorech o programu sběratelském, o zpracování látky národopisné. Já Baara zasvěcoval do nejnovější literatury odborné.
Vzpomínám, jak na velikonoční hody nosíval mi pod pláštěm palmy, jež jako seminarista držel v rukou při obřadech církevních na květnou neděli a na vzkříšení . . .

V roce 1908 vydal Baar svého slavného "Jana Cimburu".
Posílá mi z Klobúk u Slaného, kde farářoval, knížku, s tklivým dopisem dne 29. 2. 1908:
"Žádnou ze svých knih neosmělil jsem se Vám poslat, ale přítomnou, prosím, abyste ráčil přijati do své knihovny.
Jest ještě jeden duch, kterému rád bych ji poslal a to je Mistr Aleš, Myslím, že není jiných, kteři by tak znaly a milovaly Prácheňsko, jako Vy dva.
Nikdy jsem však s Alešem nemluvil, nebyl mu představen a tak se toho neodvážím. Ale jsem jist, kdyby byl znal sedláka Cimburu, musil by ho namalovat, jako já ho musil napsat, a snad ten jeho obrázek by pověděl víc, než moje mnohomluvná knížka.
Strýc v Putimi zemřel (t. j. farář Baar, v Putimi, kde žil a působil sedlák Cimbura a leží tam pochován), to je škoda!
On instinktivně tušil, co já snažil se tam vědomě najít a dokumentárně prokázat, to jest, tam že žije zděděný charakter českého člověka a ne někde na Karlínsku, kde ho stále hledají .. .
Ovšem ne kultura, ale hloupá moda i tam, na Písecku po vsích stále ulizuje kontury onoho reliefu starobylého, takže i tam stávají se povahy stále bezvýraznejší, méně charakteristické, svérázné. Jsou méně a méně podobni Chelčickému, Husovi, Žižkovi, Štítnému atd. a více podobni dnešním Čechům.
Je konec! Teď už se tam do toho milého kraje více nedostanu, leda jako pták v letu, abych se zastavil na chvíli na hrobě strýcově a nejbližším vlakem zas letěl dál. Škoda!

Tanulo mi na mysli totiž napsati Cimburovi protějšek, jihočeskou selku.
Loučím se s tím však nadobro. Sebranou látku, kterou mám, rozměním na drobné a rozpustím v jiných pracích . .
. Bůh Vás posiluj a dlouho zdravého a svěžího zachovej! .. . A tak se s Vámi loučím a tisknu Vám vděčně ruku za to, že už, když jsem byl v semináři, byl Jste jedním z těch, kteří určovali můj vývoj a směr . . ."

Po zásluze pochválil jsem Baarovi "Cimburu" v Č. Lidu i v novinách.Vždyť jsem sedláka Cimburu znal, s ním hovoříval i v hospodě sedával s farářem Baárem.

Spokojeně píše mi Jindřich z Klobúk 29. 6. 1908:
"Srdečně Vám děkuji za drahý Váš list, který svědčí, že "Cimbura" promluvil Vám k srdci. Kdyby mi strýc nebyl umřel, chystal jsem se napsati Cimburovi protějšek, to jest, jihočeskou selku, ne babičku, ale jednu z těch dívek, žen a matek (zase tři díly), ze kterých rodili se Chelčičtí, Husové, Žižkové, Štítní, Kozinové, Kubátové a my všichni, kterým protiví se hloupé erotické žvanění v beletrii a opičáctví v poesii, kteří cítíme, že v českém lidu je originelní nota, že není třeba pro literární modu běhat do Švédska, Norska, Francie, Dánska a Bůh sám ví kam, nýbrž že lze jíti i v literatuře svou Českou stopou, jako jdou, vlastně šli, Rusové.
Teď je však konec! Strýce zem tlačí a s ním umřely mi stará Keclice (t. j. žena Keclíkova) s Brožákovou, i strýcova stará, jak jí říkal, "puncovaná" bába, devadesátiletá Pelikánka . . .

Upozorněte některého z tamních lidí, aby vylíčili jihočeskou selku v radosti i žalosti, v její práci úmorné, bezmezné obětavosti, vytrvalosti, statečnosti duševní i tělesné, až se z knihy ozve ta žena jako milenka, choť, matka a konečně babička, zaplesá kde jaké věrné srdce české!"

Chtěl tedy doplniti obraz sedláka putimského Cimbury obdobným obrazem selky jihočeské.



Kubatův pomník na Zbudovských Blatech





V roce 2004 se 21.srpna konala oslava stoletého výročí odhalení Pomníku rychtáře Kubaty na zbudovských Blatech.
Na tuto oslavu jsme byli pozváni členkou výboru kubatova spolku paní Libuší Kalistovou z Novosedel.
Přeseda kubatova spolku p. Pícha ze Zahájí, se o souvislosti Kubata - román Jan Cimbura také krátce zmínil ve svém projevu, který na slavnosti přednesl.
Škoda že se z Putimi nezůčastnilo více občanů neb oslava na Blatech byla opravdu zdařilá.


O Janu Cimburovi: